BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Když jsem ještě nevěděla…

Během žiju. Propastné období roční přestávky způsobené případným příchodem potomka na svět s nejistým návratem zpátky do formy mi vždycky připadalo nepředstavitelné. Jsme s manželem ve věku, kdy už by dítě bylo přinejmenším záhodno a „někdy“ jsme je určitě chtěli. Ale kdy?

Přece nevynechám maratón, mistráky, ligu… nebo když, tak chci být co nejdříve zpátky! Jde to vůbec? Právě tyto obavy vedly mimo jiné k tomu, že jsme plánování rodiny stále oddalovali. Tedy spíše já. Mám vystudovanou medicínu, takže si uvědomuji rizika, která mohou být, kdybych otálela příliš. Aby první špuntík přišel na svět do mých pětatřiceti, máme co dělat. Nechali jsme to tedy na přírodě, žádná křeč.

Hltala jsem zároveň všechny informace o sportovkyních, které to už dokázaly – a na výbornou. Katka Neumannová, Ingrid Kristiansenová, i některé další. Sbírala jsem rady od odborníků, jak na to. Bylo jich však poskrovnu. Většina navíc v tom duchu, že tohle jsou případy výjimečné kondice a trénovanosti.

Věděla jsem, že to stejně je jen devět měsíců, což není zase tak dlouho, a že stejně jednou přehodnotím priority. Já ale nechci vyhrát světový pohár. Chci se vrátit na své časy, v maratónu i v první lize. A běhat pak ještě o něco málo líp. Což tedy také nemám na to být stejně výjimečná jako ony – samozřejmě na své úrovni výkonnostní atletky?

Na sklonku loňského léta jsem sbírala kilometry pro podzimní maratón ve Stromovce a také rychlost pro podstatně kratší úseky na lize i kopečky na Běchovice. Vylepšila jsem si pětku na 19:37,8 a časy pod dvacet jsem ještě zopakovala. Díky úsekům naběhaným na dráze jsem kupodivu vylepšila i osmistovku.

Desítku na dráze jsem stlačila na 41:34, přičemž jsem ještě cítila podstatné rezervy, a Běchovice na 42:42. Ty byly letos poznamenány horkem a tak většina lidí byla v průměru o dvě minuty pomalejší, zatímco já zaběhla osobák. Na konci září jsem si také udělala minisoustředění, kde jsem v dvoufázovém tréninku naběhala dvojnásobnou kilometráž proti běžnému týdnu (115, běžně jsem se pohybovala mezi 190 a 240 km měsíčně, což bylo nějakých 45–60 km týdně).

Bylo mi jen divné, proč se mi tradiční předmaratonský dlouhý běh zdál takový únavný. Že bych to předtím přepískla? Myslím na Stromovku s tím, že bych ráda pod tři dvacet a pak se těším na přechodné období, kdy se pořádně zresetuju.

Cestou na veřejný závod na 3000m na Kotlářce mne přepadlo podivné, dříve nepoznané tušení. Při čekání na autobus jsem si koupila… časopis o miminech! Co se to děje? Pustila jsem to ale z hlavy, zabrala se do závodu a doběhla v dalším osobáku 11:23. Hned další den jsem vyhrála a posunula traťový rekord v Homolecké míli.

Trénovala jsem sama i se svými svěřenci beze změny dále, ale v myšlenkách jsem stále bloudila k tomu, co kdyby… Propočty podle „svých dnů“ mi vycházelo, že bych musela být už v osmém týdnu! Špatně mi ale není. Nemám si udělat test? A kdyby, tak co potom s maratónem, naběhala jsem přece na něj dost… Budu to tedy řešit až potom.

Vanda Kadeřábková-Březinová

pokračování za týden